ÚVOD

Jmenuji se Maxim Kammerer. Je mi osmdesát devět let.

Kdysi, už je to strašně dávno, jsem si přečetl prastarý příběh, který začínal přesně tímto způsobem. Vzpomínám si, že mě tehdy napadlo, že kdybych měl jednou v budoucnu psát nějaké paměti, uvedu je právě takhle. Ostatně text, který předkládám, nelze dost dobře poměřovat nároky kladenými na memoárovou literaturu a na jeho počátku bych měl ocitovat dopis, který jsem dostal přibližně před rokem:

Na ten dopis jsem neodpověděl, protože skutečná jména autorů spisu Patero životopisů století jsem vypátrat nedokázal. Dopídil jsem se jen toho, že P. Soroka a E. Brown jsou — jak se koneckonců dalo předpokládat — úctyhodnými vědeckými pracovníky skupiny Lidenové Ústavu pro výzkum kosmických dějin (ÚVKD).

Vcelku bez obtíží jsem si uměl představit pocity, jež se zmocnily Maji Glumovové po přečtení životopisu syna, jak se jevil pánům Sorokovi a Brownovi. A nahlédl jsem, že je mou povinností se vyjádřit.

A napsal jsem tyto paměti.

Z hlediska nepředpojatého, zvláště pak mladého čtenáře se v nich budou líčit události, které znamenaly konec celé epochy kosmické sebereflexe lidstva a otevřely zcela nové perspektivy, zkoumané až do té doby z čistě teoretického hlediska. Já se stal svědkem, protagonistou a do jisté míry dokonce iniciátorem tohoto překvapivého procesu; proto není divu, že skupina Lidenové mě po několik posledních let bombarduje mnoha opravdu na úrovni formulovanými dotazy, oficiálními i neoficiálními žádostmi o laskavé přispění v záležitostech celosvětového zájmu a apely na mé občanské uvědomění. Od samého počátku jsem pro cíle skupiny měl plné pochopení a se snahami jejích pracovníků jsem cítil, nicméně jsem se před nimi nikdy netajil svou bytostnou skepsí nad vyhlídkou takového bádání. Mimoto mi bylo nad slunce jasnější, že materiály a informace, které mám k dispozici já, nemohou skupině Lidenové přinést žádný užitek, a tak jsem se až do poslední chvíle účasti na spolupráci s tímto týmem všemožně vyhýbal.

Avšak teď, z důvodů, jež lze považovat za víceméně osobní, se mě zmocnila naléhavá potřeba přece jen shromáždit, utřídit a předložit vše, co je mi o prvních dnech Velkého zjevení známo, zvídavému zájmu každého, kdo bude cítit nutkání se věcí zabývat.

Jenže stačilo přečíst si po sobě předešlý odstavec, a hned jsem nucen vlastní výroky korigovat. Za prvé samozřejmě ani zdaleka nedávám ve známost opravdu všechno, co je mi známo. Některé materiály jsou povahy příliš speciální, než abych považoval za možné se tu o nich šířit. Některá jména podržím v tajnosti z důvodů povýtce etického rázu. Zdržím se i zmínek o části jistých profesionálních postupů, k nimž jsem se uchyloval ve své tehdejší funkci vedoucího oddělení mimořádných událostí (MU) Komise pro kontrolu (Komkon-2).

Za druhé musím podotknout, že události roku devětadevadesátého nebyly doslova a do písmene prvními dny Velkého zjevení, ale naopak jeho dny posledními. A tady jsme u toho, co, jak se odvažuji soudit, nechápou či snad si nepřejí uznat pracovníci skupiny Lidenové — ani přes mou usilovnou snahu o co nejpřesvědčivější argumentaci.

Osobnost Toiva Glumova pochopitelně vyvolává zvláštní, řekl bych dokonce ryze odborný zájem pracovníků skupiny Lidenové. Velmi dobře jim rozumím — zejména proto jsem tuto postavu učinil těžištěm celého vyprávění.

Samozřejmě nejen proto, a vlastně ani ne tolik proto. Ať už si na ty dny vzpomenu z jakéhokoli důvodu, ať je to cokoli z oné doby, vždy mi před očima vytane Toivo Glumov, vidím jeho asketickou, vždy tak vážnou mladou tvář, šedé průzračné oči, věčně přistíněné dlouhými světlými řasami, slyším jeho jakoby strojeně rozvláčnou řeč, znovu na mě doléhá bezhlasý a bezmocný, ale nesmlouvavý nápor, který z něho tryskal jako nezvučný křik: „Tak co je s tebou? Proč nic nepodnikáš? Nařiď něco!“, a naopak stačí vzpomenout si z jakéhokoli důvodu na něj, a okamžitě se, jako vytržení ze spánku neurvalým kopancem, probouzejí „vzteklí psi vzpomínek“, všechna hrůza těch dnů, všechno zoufalství těch dnů, veškerá bezmoc těch dnů — hrůza, zoufalství, bezmoc, které jsem na vlastní kůži pociťoval jen já sám, protože nebylo s kým se o ně rozdělit.

Úhelnými kameny předkládaných pamětí jsou dokumenty. Většinou jde o normalizovaná informační hlášení mých inspektorů, ale tu a tam narazíte i na ukázky oficiální korespondence, jež uvádím především z toho důvodu, abych se pokusil oživit klima zmíněných dnů. Puntičkářský a skutečně kompetentní badatel bez zvláštních potíží zjistí, že mnoho dokumentů, které s případem nějak souvisely, se do pamětí nedostalo, zatímco bez některých, které v textu jsou, by se celá věc koneckonců docela dobře obešla. Ve snaze předejít takové výtce bych rád poznamenal, že materiály jsem vybíral v souladu s určitými principy, jež do hloubky pitvat nehodlám, a ani si nemyslím, že by to bylo nezbytné.

Dále — dosti rozlehlou část textu tvoří kapitoly obsahující poznatky tak či onak rekonstruované. Tyto kapitoly jsem napsal já a jsou co nejdetailnějším popisem scén a dějů, jejichž bezprostředním svědkem jsem se nestal. Svědectví o takových událostech jsem střípek po střípku skládal na základě vyprávění, fonozáznamů a pozdějších vzpomínek lidí, kteří byli přímými účastníky líčených příběhů, jako například Glumovova žena Asja, jeho kolegové, jeho známí a podobně. Uvědomuji si, že pro pracovníky skupiny Lidenové je faktografická hodnota těchto kapitol nevalná, ale co naplat, mně připadá obrovská.

Nu a nakonec bych rád podotkl, že text čistě informativní povahy jsem si dovolil lehce naředit vlastními reminiscencemi, které by měly čtenáři přiblížit spíše osobnost tehdy osmapadesátiletého Maxima Kammerera než podivuhodnou historii, která je pravým předmětem našeho zájmu. Chování tohoto člověka v přívalu popisovaných zážitků dnes dokonce i mně samotnému připadá přinejmenším zaznamenáníhodné.

Když jsem se definitivně rozhodl pro sepsání těchto pamětí, rázem jsem se ocitl před otázkou: Čím začít? Co a kdy se stalo počátkem Velkého zjevení?

Chceme-li být opravdu důkladní, na počátku byl již před dvěma staletími nález prázdného tunelového města z jantarinu hluboko pod povrchem Marsu — tehdy poprvé zazněl pojem Poutníci.

To je nepochybné. Leč příliš povšechné. Se stejným úspěchem bychom mohli tvrdit, že na počátku Velkého zjevení stál Velký třesk.

Tak kdy tedy? Před padesáti lety? V případě nalezenců? Kdy problém Poutníků poprvé získává příchuť tragična, kdy se zrodil a od úst k ústům rozlétl pichlavě opovržlivý pojem „Sikorského syndrom“? Kdy zavládl komplex nezřízeného strachu před možným vpádem tajemné poutnické civilizace? I to je pravda. A je to mnohem blíž k jádru věci. Jenže já tehdy ještě nebyl šéfem oddělení pro mimořádné události a ani samo oddělení ještě zdaleka neexistovalo. Navíc nepíši dějiny fenoménu Poutníci.

Pro mne osobně všechno začalo v květnu třiadevadesátého, kdy jsem podobně jako všichni ostatní vedoucí oddělení mimořádných událostí ve všech sektorech Komkonu-2 obdržel informát o případu na Tisse. (Nikoli na řece Tise, která mírumilovně unáší své vody pod obloukem Karpatského hřebene, ale na planetě Tisse, oběžnici hvězdy EN 63061, kterou krátce předtím objevili chlapci ze Skupiny volného průzkumu. Informát celou záležitost vykládal jako případ náhlého a nevysvětlitelného pominutí smyslů všech tří členů expedice, která před dvěma týdny přistála na rozsáhlé náhorní plošině (její jméno mi už vypadlo z hlavy). Všech tří se nečekaně zmocnilo přesvědčení, že ztratili rádiové spojení se základnou a vůbec s čímkoli a kýmkoli s výjimkou orbitální lodi, jejíž vysílač v automatickém režimu bez ustání opakoval zprávu, že Země se stala obětí jakéhosi kosmického kataklyzmatu a veškeré obyvatelstvo Periférie že vymřelo na neznámé zlověstné epidemie.

Detaily už dnes nemohu sloužit, jen mi maně táhne myslí, že dva členové skupiny se pokusili o sebevraždu a nakonec uprchli do pouště — v zoufalství z beznadějnosti a absolutní bezvýchodnosti další existence. Zato velitel skupiny se projevil jako tvrdý chlap. Zaťal zuby a přinutil se žít dál — jako kdyby lidstvo nevyhynulo, jako by jen on sám havaroval tak spolehlivě, že je od rodné planety odříznut navždy. Později vyprávěl, že čtrnáctý den tohoto šíleného bytí ho poctil návštěvou kdosi v bílém a oznámil mu, že on, tedy velitel, se ctí obstál v prvním kole zkoušek a tímto se stává kandidátem na příslušnost v komunitě Poutníků. O den později na náhorní plošině přistál havarijní člun z mateřské orbitální lodi a atmosféra supermezní situace rychle vyprchala. Oba uprchlíky se v poušti podařilo bez větších problémů najít, všichni si uchovali zdravý rozum a i jinak nikdo nedošel žádné zvláštní újmy. Svědectví těch tří se kryla do nejmenších podrobností. Všichni tři například stejně reprodukovali výslovnost automatu, který údajně vysílal osudnou zprávu. Subjektivně celý zážitek vnímali jako impozantní, nezvykle věrohodnou divadelní inscenaci, jejímiž jednajícími postavami se nenadále a proti své vůli stali. Hloubková mentoskopie tento jejich subjektivní dojem potvrdila, a dokonce ukázala, že hluboko v podvědomí nikdo z nich nepochyboval, že celá situace je jen skvěle naaranžovaný přelud.

Nakolik je mi známo, mí kolegové v ostatních sektorech přijali zmíněný informát jako vcelku vágní mimořádnou událost, nevysvětlenou mimořádnou událost, jaké se v prostorách Periférie odehrávají jako na běžícím pásu. Všichni zůstali živi a zdrávi. Další asanační práce v oblasti, kde k MU došlo, nebyly nevyhnutelné, tím spíš, že nebyly nevyhnutelné ani před ní. Zájemci o rozluštění celé záhady se nenašli. Oblast MU byla evakuována. MU byla zaprotokolována a řádně archivována.

Jenže já, já byl odchovancem nebožtíka Sikorského! Dokud žil, často jsem s ním v duchu i docela otevřeně polemizoval, zejména když se řeč stočila na možné ohrožení lidstva zvenčí. Ovšem jedna jeho teze se vyvracela těžko, a já ji upřímně řečeno ani vyvracet nechtěl: „Jsme pracovníci Komkonu-2. Je nám dovoleno vysloužit si pověst polovzdělanců, mystiků a pověrčivých zabedněnců. Jediné, co nám dovoleno není, je podceňovat nebezpečí. A pokud v domě náhle ucítíme pach síry, jsme prostě povinni předpokládat, že někde nablízku se potuluje čert, a podniknout veškeré nezbytné kroky až po zorganizování výroby svěcené vody v průmyslovém měřítku.“ A tak sotva jsem zaslechl, že postava v bílém řeční jménem Poutníků, ovanul mi chřípí smrad škvířící se síry a já se ošil jako stará dělostřelecká kobyla při břeskném trylku polnice.

Rozeslal jsem příslušné dotazy po příslušných kanálech. Bez zvláštního údivu jsem zjistil, že v lexikonu instrukcí, pokynů a organizačních výhledů našeho ctihodného Komkonu-2 se slovo Poutník vůbec nevyskytuje. Dostalo se mi přijetí u našich vrcholných instancí a tady — tentokrát už bez sebemenšího údivu — jsem se přesvědčil, že viděno očima těch vůbec nejodpovědnějších představitelů je problém progresorské činnosti Poutníků v soustavě lidstva málem passé, něco jako úspěšně vymýcená dětská choroba. Jako by tragédie Lva Abalkina a Rudolfa Sikorského jakýmsi nevysvětlitelným způsobem stavěla Poutníky navždy mimo jakékoli podezření.

Jediným člověkem, v němž můj neklid vyvolal alespoň stín určitého porozumění, ba soucitu, byl nakonec prezident našeho sektoru a můj bezprostřední nadřízený Athos-Sidorov. Ten z moci svého úřadu potvrdil a svým podpisem uvedl v život téma Návštěva staré dámy, s jehož projektem jsem za ním přišel. Povolil mi, abych sestavil zvláštní skupinu, která bude na tomto tématu pracovat. Mám-li být upřímný, dal mi zkrátka volnou ruku.

Začal jsem tím, že jsem získal znalecké posudky řady nanejvýš kompetentních vědců z oblasti xenologie. Předsevzal jsem si jasný cíl — vytvořit co nejpravděpodobnější model progresorské činnosti Poutníků v soustavě pozemského lidstva. Ale abych zbytečně nezabíhal do detailů: všechny získané materiály jsem zaslal známému historikovi vědy a proslulému polyhistorovi Isaacu Brombergovi. Dnes už si ani pořádně nevzpomenu, proč jsem to vlastně udělal, vždyť Bromberg se v té době xenologií už léta nezabýval. Pravdě nejbližší bude, že většina specialistů, které jsem svým dotazníkem obeslal, jednoduše odmítla korespondovat se mnou o něčem takovém na skutečně seriózní úrovni (prosím vás, to už známe, Sikorského syndrom!), kdežto Bromberg, jak je doposud všeobecně známo, měl „vždycky pár dobře míněných slov v záloze“, ať už šlo o cokoli.

Tak či onak mi doktor Bromberg zaslal obšírnou odpověď, známou dnes profesionálům a zasvěcencům pod názvem Brombergovo memorandum.

Tím všechno začalo.

A začnu jím i já.