DVĚ
NEMESIS

4

Poprvé ji přemluvil před šestnácti lety, v roce 2220, v tom vzrušujícím roce, kdy se před nimi otevřely brány Galaxie dokořán.

Janus Pitt měl tehdy tmavě hnědé vlasy a ještě nebyl komisařem Rotoru, ačkoli o něm všichni mluvili jako o muži stoupajícím vzhůru. Už tehdy stál v čele Výzkumného a Obchodního oddělení, a projekt Dálková Sonda spadal pod jeho zodpovědnost a byl do značné míry výsledkem jeho snažení.

Šlo o první pokus o překonání vesmírného prostoru pomocí hyperposilovaného pohonu.

Pokud jim bylo tehdy známo, jediný Rotor vyvinul hyperposilovací technologii, a Pitt byl nejsilnějším zastáncem návrhu, aby vynález zůstal v tajnosti.

Na schůzi Rady tehdy řekl. „Sluneční soustava je přelidněná. Nové vesmírné kolonie pro sebe stále obtížněji nacházejí dostatečný prostor. Nebude trvat dlouho a všude bude nepříjemně těsno. A co víc, každá kolonie má svou ekologickou rovnováhu a ta se nám začíná vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nám nedostaly zástupy něčích parazitů či patogenů.

Zbývá nám jediné řešení, vážení pánové, a to opustit sluneční soustavu — bez fanfár, bez ohlášení. Odejít a najít si nový domov, kde budeme moci založit nový svět s vlastním lidstvem, vlastní společností, vlastním způsobem života. A toho nejde docílit bez hyperposilovaného pohonu — který my máme. Ostatní kolonie ho dříve či později také vyvinou a vydají se do vesmíru. Sluneční soustava bude jako odkvetlá pampeliška, jejíž chmýří je rozeseté po celém vesmíru.

Když vyrazíme jako první, najdeme možná vhodný svět dřív, než se ostatní rozhodnou následovat nás. Mezitím už můžeme být pevně usídlení, takže když po nás přijdou další a což se může stát, narazí na náš nový svět, budeme dost silní na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velká a vhodné světy musí být i jinde.“

Ozvaly se tehdy námitky, jak by ne, velmi ostré námitky. Někteří protestovali ze strachu — strachu před neznámem. Někteří protestovali ze sentimentality — sentimentality vůči domovské planetě. Někteří protestovali z idealismu — z touhy předat získané vědomosti, aby mohli s nimi jít i druzí.

Pitt mohl sotva čekat, že zvítězí. Odvážil se prosazovat svůj názor jen proto, že mu Eugenie Insignová dodala vítězný argument. Bylo neuvěřitelné štěstí, že s tím tehdy přišla nejprve za ním.

V té době byla ještě mladá, šestadvacetiletá, vdaná, ale prozatím bezdětná. Vešla celá vzrušená, s ruměncem ve tváři a s náručí počítačových sestav.

Vzpomněl si, že se tehdy zamračil, rozladěný její opovážlivostí. Byl sekretářem oddělení a ona — ona nebyla nikdo, i když, jak se dál ukázalo, byl to ten úplně poslední okamžik, kdy nebyla nikdo.

V tu chvíli si to samozřejmě neuvědomoval a byl pobouřený, že bez ohlášení vtrhla dovnitř. Její zjevné rozrušení v něm vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznámit s nekonečnou složitostí něčeho, co držela v rukou, a udělat to navíc s takovým nadšením, že ho to muselo ve chvilce odrovnat.

Správně měla vypracovat krátké shrnutí a předat ho jednomu z jeho asistentů. To se jí také chystal říci. „Vidím, že máte s sebou nějaké údaje, paní doktorko, kterými chcete upoutat moji pozornost. Rád se na ně v patřičném čase podívám. Co kdybyste je nechala u jednoho z mých asistentů?“ A ukázal ke dveřím. Toužebně si přál, aby udělala čelem vzad a odkráčela naznačeným směrem. (Někdy, v zahálčivých chvílích pozdějších let, přemítal, co by se asi stalo, kdyby to tenkrát opravdu udělala. Tuhla mu při té myšlence krev v žilách.)

Ona ale řekla: „Ne ne, pane sekretáři. Musím mluvit s vámi a s nikým jiným.“ Hlas se jí přitom chvěl, jako by nemohla ovládnout své rozrušení. „Jde o největší objev, který kdo učinil, od doby — od doby —“ Nenašla slova. „Prostě ten největší.“

Pitt pochybovačně pohlédl na archy papírů. Třásly se jí v rukou, zatímco on na sobě nezaregistroval žádnou odezvu odpovídající jejímu vzrušení. Tihle specialisté si vždycky myslí, že nějaký mikropokrok v jejich mikrooboru může rozmetat celý dosavadní systém.

„Tak dobrá, doktorko, můžete mi to nějak laicky vysvětlit?“ rezignoval.

„Jsme pod clonou, pane?“

„Proč bychom měli být pod clonou?“

„Nechci, aby to kdokoliv slyšel, dokud si nebudu jistá, že — že — musím všechno znova projít a dvakrát zkontrolovat, až nebudu mít nejmenší pochybnosti. Ale, abych řekla pravdu, žádné pochybnosti nemám. Asi se nevyjadřuji moc srozumitelně, že?“

„Ne,“ odpověděl mrazivě Pitt a položil ruku na kontaktní tlačítko. „Jsme pod clonou. Tak spusťte.“

„Všechno je tady. Ukážu vám to.“

„Ne. Nejdřív mi to vysvětlete. Slovy. Stručně.“

Zhluboka se nadechla. „Pane sekretáři, objevila jsem nejbližší hvězdu.“ Oči měla rozšířené a prudce dýchala.

Pitt řekl: „Nejbližší hvězda je Alfa Centauri a ví se to čtyři staletí.“

„Nejbližší, o které víme, ale ne nejbližší, o které můžeme vědět. Objevila jsem hvězdu, která je ještě blíž. Naše Slunce má vzdáleného průvodce. Věřil byste tomu?“

Pitt si ji pozorně prohlížel. Nebylo to nic neobvyklého. Stačilo, aby byli dostatečně mladí a nezkušení a měli dostatek elánu, a stávalo se každou chvíli, že předčasně explodovali.

„Jste si tím jistá?“ zeptal se.

„Jsem. Opravdu. Podívejte se na moje údaje. Je to nejfantastičtější objev v astronomii od doby —“

„Pokud je to ovšem pravda. A neukazujte mi žádné údaje. Podívám se na ně později. Vysvětlete mi to. Jestli existuje hvězda bližší než Alfa Centauri, proč ji doposud nikdo neobjevil? Proč to muselo čekat až na vás, paní doktorko?“ Věděl, že to znělo jízlivě, ale nezdálo se, že by tomu věnovala pozornost. Byla příliš rozrušená.

„Z jednoho prostého důvodu. Je za mračnem, hustým mračnem hvězdného prachu, které se shodou okolností nachází mezi tímto průvodcem a námi. Kdyby prach netlumil její záři, byla by to hvězda osmé velikosti a bezpochyby by neušla pozornosti. Prach zeslabuje její viditelnost a činí z ní hvězdu devatenácté velikosti, ztracenou mezi miliony ostatních slabých hvězd. Nebylo proč si jí všímat. Nikdo se jí nezaobíral. Je na konci jižní oblohy, takže většina teleskopů na prakoloniích na ni ani nešla nasměrovat.“

„Když je to tak, jak to, že jste si jí všimla vy?“

„Díky Dálkové Sondě. Abyste pochopil, tato Sousední hvězda a Slunce vzájemně střídají svá postavení, relativně, samozřejmě. Předpokládám, že se tato hvězda a Slunce otáčejí kolem společného gravitačního centra, a to velmi pomalu, v periodě několika milionů let. Je možné, že před pár staletími bylo jejich vzájemné postavení takové, že hvězdu bylo na jedné straně mračna vidět v plném svitu, ale bez teleskopu byste ji i tak nezpozoroval. A teleskopy jsou staré jen šest set let — tedy mladší než místa na zeměkouli, ze kterých byla Sousední hvězda viditelná. Za pár století bude znovu jasně viditelná a bude zářit na druhé stráně prachového mračna. My na to ale nemusíme čekat. Dálková Sonda nám ta staletí ukrátila.“

Pitt cítil, jak se mu zrychluje tep, takový vzdálený pocit, jako by se v něm něco rozhořívalo. Řekl:

„Chcete tím naznačit, že Dálková Sonda pořídila snímek právě toho úseku oblohy, ve kterém se Sousední hvězda nachází, a že byla dostatečně daleko ve vesmíru, aby viděla za mračno a vyfotila ji v plném svitu?“

„Přesně tak. Máme hvězdu osmé velikosti tam, kde by žádná hvězda osmé velikosti neměla existovat a její spektrum je spektrum rudého trpaslíka. A rudého trpaslíka nejde zpozorovat na příliš velkou vzdálenost, takže musí být velmi blízko.“

„Dobrá, ale proč blíž než Alfa Centauri?“

„Přirozeně jsem prostudovala daný výsek oblohy, jak je vidět z Rotoru, a žádná hvězda osmé velikosti tam nebyla. Zato jsem kousek vedle našla hvězdu devatenácté velikosti, která nebyla na snímku pořízeném z Dálkové Sondy. Domyslela jsem si, že hvězda devatenácté velikosti je ve skutečnosti utlumená hvězda osmé velikosti, a fakt, že se nenacházely přesně v tomtéž místě, musel být výsledkem paralaxního posunu.“

„Ano, tomu bych rozuměl. Blízké objekty pozorované z různých míst se na vzdáleném pozadí zdají jakoby posunuté.“

„To je pravda, ale hvězdy jsou tak daleko, že i kdyby se Dálková Sonda vzdálila na kus světelného roku, nezpůsobila by změna její polohy významnější změnu postavení vzdálených hvězd. Těch blízkých ovšem ano. A tato Sousední hvězda se posunula o ohromný kus, samozřejmě v poměrném měřítku. Zkoumala jsem oblohu z různých bodů, ve kterých se nacházela Dálková Sonda při své cestě do vesmíru. Během té doby byly pořízeny tři snímky a Sousední hvězda na nich byla stále jasnější, v závislosti na tom, jak ji Dálková Sonda monitorovala stále blíž a blíž k okraji mračna. Podle velikosti paralaxního posunu vychází, že Sousední hvězda musí být ve vzdálenosti jen něco málo větší než dva světelné roky. To je poloviční vzdálenost Alfy Centauri.“

Pitt se na ni zkoumavě díval. Dlouhé mlčení, které následovalo, jen přidalo na její nervozitě a nejistotě.

„Pane sekretáři,“ řekla, „podíváte se teď na ty údaje?“

„Ne,“ řekl. „Stačí, co jste mi řekla. Teď vám musím položit několik otázek. Takže, pokud vás dobře chápu, pravděpodobnost, že by se někdo soustředil na hvězdu devatenácté velikosti a snažil se získat její paralaxu, aby určil její vzdálenost, je zanedbatelná.“

„Prakticky nulová.“

„Existuje nějaký další způsob, jak si všimnout, že nějaká matná hvězda musí být velmi blízko?“

„Může mít velký vlastní pohyb — jako hvězda. To znamená, že kdybyste ji neustále pozorovali, změnila by vlastním pohybem, víceméně po přímce, své postavení na obloze.“

„Šlo by ji v tom případě zpozorovat?“

„Mohlo by, ale ne všechny hvězdy mají velký vlastní pohyb, přestože jsou blízko nás. Pohybují se v trojrozměrném prostoru a my jejich vlastní pohyb vidíme ve dvojrozměrné projekci. Vysvětlím vám —“

„Ne, hodlám vás i nadále držet za slovo. Má tato hvězda velký vlastní pohyb?“

„To by se muselo spočítat, a chvilku by to trvalo. Mám několik starších snímků dané části oblohy a pokud má nějaký větší vlastní pohyb, mohla bych ho určit. Musela bych na tom nějakou dobu pracovat.“

„Ale myslíte si, že má takový vlastní pohyb, který by upoutal pozornost astronomů, kdyby si hvězdy náhodou všimli?“

„Ne, to ne.“

„Takže je možné, že my na Rotoru jsme jediní, kteří o Sousední hvězdě vědí, protože jsme jako jediní vyslali Dálkovou Sondu. Je to váš obor, doktorko. Souhlasíte s tím, že jsme jediní, kteří vyslali Dálkovou Sondu?“

„Dálková Sonda není tak docela tajný projekt, pane sekretáři. Přijali jsme od ostatních kolonií do jeho programu několik experimentů a se všemi je diskutovali, dokonce i se Zemí, která se o astronomii poslední dobou příliš nezajímá.“

„Ano, přenechává ji koloniím, což je chvályhodné. Ale nevyslala nějaká kolonie vlastní Dálkovou Sondu, aniž bychom si toho všimli?“

„O tom silně pochybuji, pane. K tomu by potřebovali hyper-posilovaný pohon, a technologii hyperposilování jsme drželi v naprosté tajnosti. Kdyby ji měli, tak bychom to věděli. Museli by provádět experimenty ve vesmíru, které by nás na to upozornily.“

„Podle Smlouvy o výměně vědeckých informací mají být všechny údaje získané Dálkovou Sondou veřejně publikovány. Znamená to, že jste již informovala —“

Insignová ho rozhořčeně přerušila. „Ovšem, že ne. Než něco zveřejním, musím toho zjistit mnohem víc. Prozatím mám pouze předběžný výsledek, který vám zde důvěrně předkládám.“

„Ale nejste jediný astronom, který pracuje na projektu Dálková Sonda. Předpokládám, že jste své výsledky už ukázala kolegům.“

Insignová se začervenala a odvrátila zrak. Potom omluvně dodala. „Ne, neukázala. Já ten údaj postřehla. Já za ním šla. Já rozpracovala jeho význam. Já. A chci mít jistotu, že zásluha za to připadne mně. Jen jedna hvězda může být nejblíže Slunci, a já chci být zapsána ve vědeckých análech jako její objevitelka.“

„A co když se najde ještě bližší,“ Pitt si dovolil první úsměv během jejich rozhovoru.

„Dávno by se o ní vědělo. I o té mé by se vědělo, nebýt nezvyklé existence toho nepatrného mračna. Další — ještě bližší — hvězda nepřichází vůbec v úvahu.“

„Takže si to shrneme, doktorko. Vy a já jsme jediní, kdo ví o Sousední hvězdě. Mám pravdu? Nikdo jiný?“

„Ano, pane. Jen vy a já, prozatím.“

„Žádné prozatím. Musí to zůstat v tajnosti, dokud nebudu připraven seznámit s tím několik určitých osob.“

„Ale Smlouva o výměně vědeckých informací —“

„Tu musíme ignorovat. Každé pravidlo má svoji výjimku. Na váš objev se vztahuje Bezpečnostní předpis kolonie. A jakmile dojde k aplikaci Bezpečnostního předpisu, nemůžeme váš objev zveřejnit. Hyperposilovací technologii také nezveřejňujeme.“

„Ale existence Sousední hvězdy nemá nic společného s bezpečností kolonie.“

„Právě naopak, paní doktorko. Možná si to neuvědomujete, ale přišla jste na něco, co může změnit osud lidské rasy.“