"Nemesis" - читать интересную книгу автора (Issac Asimov)

2

Eugenie Insignová se během cesty k Nemesis a po dlouhém pobytu v její soustavě dostala do středních let. Celá ta léta se pravidelně ujišťovala: Děláme to pro život sám a pro životy našich dětí ve vzdálené budoucnosti.

Tížilo ji to jako kámen.

Jak to? Přece znala nevyhnutelné důsledky jejich počínání už ve chvíli, kdy Rotor opustil hranice sluneční soustavy. Všichni na Rotoru — všichni dobrovolníci — je museli znát. Ti, kteří nenašli odvahu k věčnému odloučení, opustili Rotor ještě před startem a mezi těmi, kdo odešli, byl –

Eugenie myšlenku nedokončila. Napadala ji často a ona se jejímu ukončení vždycky bránila.

Teď jsou zde, na Rotoru, ale byl Rotor „domov“? Pro Marlene ano; nikdy nepoznala nic jiného. Ale pro ni, pro Eugenii? Domov — to byla Země a Měsíc a Slunce a Mars a všechny ostatní světy, které lidstvo doprovázely celou jeho historií a prehistorií. Tvořily neoddělitelnou součást života všude tam, kde život existoval. Pocit, že „domov“ nebyl zde, na Rotoru, ji neopouštěl dokonce ani teď.

Vždyť také strávila prvních osmadvacet let svého života ve sluneční soustavě a od jednadvaceti do třiadvaceti, když psala diplomovou práci, pracovala na samotné Zemi.

Zvláštní, jak jí čas od času bleskla hlavou myšlenka na Zemi a nějaký čas ji zaměstnávala. Neměla Zemi ráda. Neměla ráda její lidské masy, její chatrnou organizaci, zálibu v anarchii při jednání o důležitých otázkách a politické násilí při bezvýznamných sporech. Neměla ráda rozmary zemského počasí, její zjizvený povrch, znečištěné oceány. Vrátila se tehdy na Rotor s pocitem nesmírné úlevy a s manželem, kterému se pokusila nabídnout svůj malý, milovaný, otáčející se svět — chtěla, aby se jeho ustálené pohodlí stalo pro něj stejně příjemným jako pro ni, která se v něm narodila.

Jenže on si všímal pouze jeho velikosti. „Po půl roce tu člověka nemůže už nic překvapit,“ prohlásil tehdy.

O moc déle ani ona neudržela jeho zájem. Co se dalo dělat –

Vyřešilo se to samo. I když ne pro ni. Eugenie Insignová už byla navždy ztracena mezi světy. Zato děti měly naději. Eugenie se narodila k životu na Rotoru a dokázala žít bez Země. Marlene se narodila, dá se říci, výhradně k životu na Rotoru a dokázala žít bez sluneční soustavy, zbyl jí jen nejasný pocit, že z ní pochází. Její děti nebudou vědět ani to a ani je to nebude zajímat. Pro ně bude Země a sluneční soustava něco jako mýtus, a z Erythro se stane rychle se rozvíjející svět.

Alespoň v to doufala. Marlene měla už nyní zvláštní posedlost, co se týče Erythro, přestože se u ní projevovala teprve v posledních několika měsících a mohla pominout stejně rychle, jako začala.

Vcelku vzato, stěžovat si by byl vrchol nevděku. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že by na oběžné dráze kolem Nemesis mohl existoval obyvatelný svět. Podmínky, které tuto obyvatelnost umožňovaly, byly neuvěřitelné. Když si uvědomíme úvahy pravděpodobnost výskytu něčeho takového, co se nacházelo v blízkosti Nemesis, bylo to z pozemského hlediska téměř nepochopitelné.

Obrátila se k počítači, který s bezbřehou trpělivostí vlastní jeho „plemeni“ čekal, až si prohlédne denní hlášení.

Ale než mohla začít, ohlásila se sekretářka a z miniaturního knoflíkového reproduktoru připíchnutého na levém ramínku jejích šatů se ozval tlumený hlas: „Aurinel Pampas chce s vámi hovořit. Není objednán.“

Insignová zavrtěla hlavou, ale potom si vzpomněla, že ho poslala za Marlene. „Ať jde dál,“ řekla.

Vrhla letmý pohled do zrcadla. Její vzhled byl v pořádku. Osobně se jí zdálo, že vypadá mladší než na čtyřicet dva let. Doufala, že tak připadá i ostatním.

Vypadalo to jako hloupost, dělat si starosti s vizáží kvůli sedmnáctiletému chlapci, ale Insignová si všimla, jak se na chlapce vždycky dívala ubohá Marlene a dobře věděla, co ten pohled znamenal. Nemyslela si, že by si Aurinel, který tak pečoval o svůj vzhled, někdy na Marlene, ještě dětské a neohrabané, byť i jen pomyslel v jiných souvislostech než jako na zábavné dítě. A když už se Marlene musela v tomto ohledu dočkat zklamání, ať si aspoň nemyslí, že k němu její matka přispěla tím, že se k chlapci chovala jinak než mile.

I tak mi to bude klást za vinu, pomyslela si s povzdechem Insignová, zatímco chlapec, s úsměvem, který ještě nedokázal zastřít mladickou nesmělost, vešel dovnitř.

„Tak co, Aurinele,“ řekla. „Našel jsi Marlene?“

„Ano, madam. Přesně tam, kde jste říkala, že bude, a řekl jsem jí, že chcete, aby šla odtamtud pryč.“

„A jak se cítí?“

„Víte, paní doktorko — nevím, jestli je to deprese nebo něco jiného, ale řekla mi takovou divnou … věc. Asi by se jí nelíbilo, kdybych vám to řekl.“

„Mně se také nelíbí, že ji musím dávat špehovat, ale mívá někdy tak podivné nápady. Dělá mi starosti. Povíš mi, co ti řekla?“

Aurinel pokýval hlavou. „Dobře, ale neříkejte jí, že jsem vám to řekl. Tentokrát je to opravdu něco. Řekla, že Země bude zničena.“

Čekal, že se Insignová začne smát.

Nezačala. Namísto toho vybuchla. „Cože? Proč by něco takového říkala?“

„Nevím, paní doktorko. Je to moc chytrá holka, vždyť víte, ale mívá někdy tak ztřeštěné nápady. Anebo to možná na mě jen hrála.“

Insignová ho přerušila. „Vůbec bych se nedivila, kdyby to tak bylo. Má moc zvláštní smysl pro humor. Poslouchej mě, Aurinele, nechci, aby ses o tom někde zmiňoval. Nechci, aby vznikly nějaké hloupé povídačky. Rozumíš?“

„Jistě, madam.“

„Myslím to vážně. Ani slovo.“

Aurinel energicky přikývl.

„Musím ti poděkovat, že jsi mi to řekl, Aurinele. Dobře jsi udělal. Promluvím si s Marlene a zjistím, co ji trápí — nedozví se, žes mi něco řekl, neboj se.“

„Díky,“ řekl Aurinel. „Jenom ještě jedna věc, madam.“

„A to?“

„Bude Země zničena?“

Insignová na něj civěla a potom se přinutila ke smíchu. „Ovšemže ne! Teď můžeš jít.“

Dívala se za ním a přála si, aby se byla dokázala zasmát přesvědčivěji.